Michaela Petrů: Hravě

výstava
Datum: Středa, 14. května 2014 v 17:00 hodin
Místo: Výstavní síň v Divadle Karla Pippicha

     

 

Autorka mladší generace, Michaela Petrů (1979) absolvovala ateliér Michaela Rittsteina na Akademii výtvarných umění v Praze a poté strávila několik let v Holandsku. Teprve nedávno se opět vrátila do Čech. Její tvorba, která se už od doby studií vyznačovala hravostí a vynalézavostí, jež zaujme nejen dětského, ale i dospělého diváka, od té doby ústí do stále zajímavějších a překvapivějších obrysů. Popírá také jeden z principů umění, jež je někdy vnímáno jako nedotknutelné, svaté vyústění autorova talentu. V případě Michaely Petrů je tomu naopak – na díla se nejen že může sahat, ale dokonce musí: definitivní výtvarná díla totiž vznikají až parti-cipací diváků.

Kurátorka Kateřina Tučková o výstavě:

S tvorbou Michaely Petrů jsem se setkala už v době jejích studií na Akademii výtvarných umění v Praze během výstavy mladých umělců ARSkontakt. Její tvorba mě tehdy zaujala svou jedinečností a upřímností – na nic si nehrála, byla sama o sobě hrou. Autorka si v ní hrála s klasickou malbou, kterou v rámci figurace zjednodušovala natolik, až se vyvinula v malbu znaků. Ty se od běžného perspektivního pojetí brzy rozběhly plochou plátna a začaly tvořit mozaiku tvarů vesele rozházených v obrazovém prostoru. Michaela si hrála i s barvami, u nichž se nebála ani jemně pastelových odstínů, ani experimentů s výraznými fluorescentními valéry. Nebála se ani jejich odvážného spojení. Ale ani to jí brzy nestačilo. Hra totiž není hra, pokud se něco neděje. Tak se diváci na další z výstav, jichž se účastnila, mohli setkat s malbami, v nichž už šlo o pojednání plochy obrazu nejen malířsky, ale i koncepčně: autorka dílo zabydlela vlepováním tvarů nejčastěji z materiálu suchého zipu. Ty tvary bylo možné z plochy obrazu odtrhnout a zase na něj vlepit, což představovalo hru s obsahem i barevnou skladbou obrazu, a to aniž by se autorka při pohledu na cizí ruce manipulující s nimi vyděsila. Tím se započala cesta, po níž Michaela Petrů kráčí dodnes – cesta výjimečných obrazových objektů, u nichž je účast diváka nejen možná, ale dokonce žádoucí.

V roce 2006 vytvořila sérii objektů formy dětských počítadel, které však neslouží počtům malých žáčků (ovšem mohly by), ale jako obrazové dílo, na němž mohou milovníci umění zkoušet hranice své fantazie. Vznikla Karkulka, Babička i Vlk, které je možné nahlížet v jejich nejrealističtější podobě, nebo je hravě znetvořit do krajní abstrakce. Kovové příčky a barevné korálky umožňují komornímu dílu získat nečekaně široké spektrum podob. A vtisknout ho má dílu divák, který je vyzván, aby se tvořivě účastnil, aby se stal pro daný okamžik spoluautorem. To je snad nejsilnější devíza díla Michaely Petrů, která nepojímá umělecký výsledek jako svatou věc, jíž se mohou diváci jen z dálky obdivovat. Pojímá ji jako součást dialogu mezi umělcem a návštěvníkem galerie, jako podání ruky tomu, kdo přistoupí na kreativní chápání světa a nabídku jeho hravého do/zne/tvoření.

A tak autorka pokračovala i v dalších cyklech, jakým je třeba její obří diplomový celek s názvem Typologie ulice (2007) zakoupený po vystavení ve Veletržním paláci Národní galerií v Praze. Na této monumentální magnetické tabuli lze z vystřižených magnetů sestavit tolik variant pouličního hemžení, kolik individuálních bytostí se před ni postaví. Podoba tabule se nikdy nezopakuje - dokud budou mít diváci chuť, nikdy nebude možnostem proměn konec.  

S podobným principem magnetické malby a vystříhaných magnetických folií pracovala Michaela Petrů i později, jak je vidět na dalším monumentálním díle Holandská krajina (2008), které vzešlo z inspirace jejím opakovaným pobytem v Holandsku.

Vznikaly však i ryzí objekty, které vycházely z podnětu tvarové hry. Michaela Petrů stříhané tvary nejen přichycovala na plochu obrazu, ale ve větším počtu je sypala do transparentních boxů z plexiskla s čepem uprostřed, které se po zavěšení na zeď staly otočnými mobily. A opět při jejich plném využití a docenění byl potřeba divák, který jediný mohl dílům udat pohyb, otáčením tvary přesypávat a tvořit tak nové barevné kompozice. Tak vznikla řada Nekonečných obrazů (2008), která se ze zdi nakonec přesunula i na podlahu.

Michaela Petrů se i v posledních obrazových cyklech neodchyluje od experimentu. Jako by ji nalezení, pochopení a užití minulých principů uspokojilo, a potřebovala se posunout dál. Hledá tedy ve formách, technikách i materiálech, a své interaktivní obrazy-objekty rozvíjí také k dalším tématům. V poslední době se zabývala především tematikou vztahu protikladných pohlaví, z čehož vznikl stříhaný monument s názvem Vytvoř si svého ideálního partnera (2008 – 2009) a cyklus obrazů Hraj si se mnou (2010 – 2014). Opět k účasti vyzvala diváka, protože se nespokojuje sama se svým pojetím, ale zajímá ji, co na to ti druzí. Vnímají to také tak? Jinak? Jak?

Takové otázky autorka kladla návštěvníkům svých výstav vždycky. A většinou na ně dostala odpověď – pokud se divák neostýchal do dialogu prostřednictvím jejích děl zapojit. Tak je tomu i u současné výstavy HRAVĚ ve Výstavní síni Chrudim, kde Michaela Petrů prezentuje průřez ze své desetileté tvorby. S řadou jejích věcí lze v takový dialog vejít anebo si z něj alespoň vzít základní krédo: svět tvoříme my, je jen na nás, jak ho vytvarujeme. Můžeme jakkoliv, ale nebojme se to udělat s úsměvem a hravě. Tak tedy do toho! 

 

 

 

 

 

 

Fotogalerie