MICHAL SINGER – SVLEČENÝ DESCARTES

vernisáž výstavy
Datum: Pondělí, 14. června 2010 v 17:00 hodin
Místo: Výstavní síň Chrudim v Divadle Karla Pippicha

         

Výstava potrvá do neděle 11. červnece.

Výstavu zahájila Kateřina Tučková.
Vystoupil Tomáš Míka a Němý Mluvčí.

 

 

Michal Singer (1959) je malíř, básník a performer; autor, který se k výtvarnému vyjádření dopracoval bez akademického školení.  Po roce 1989 vytvořil podobu týdeníku Respekt, od roku 1993 se věnuje výhradně volné tvorbě. Je členem divadelního uskupení NUSLE SOBĚ!
Jeho malířské portfolio můžete shlédnout na www.michalsinger.cz
Ocenění
2003 – cena galerie Klatovy/Klenová (za nejlepší účast na skupinové výstavě)
2003 – Cena časopisu Pars 
Životopis
1979–1984 Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, obor filosofie a politická ekonomie
1984–1989 pracuje v dělnických profesích
1990 spoluzakládá kulturně politický týdeník Respekt, který byl roku l992 vyznamenán cenou World Press Review
1990–1993 podílí se na grafické podobě tohoto týdeníku, spolupracuje s redakcí výtvarné a literární revue Revolver Revue, do níž přispívá články a ilustracemi
1999 vydává sbírku kreseb Co jsem viděl, co jsem snil, co jsem slyšel, kde jsem byl (Nakladatelství Šimáček)
1999 kreslí do Literárních novin
2002 vydává sbírku básní Shell – námořnická trilogie ilustrovanou vlastními litografiemi (Nakladatelství Argo)
2003 jako příloha literárního čtrnáctideníku Tvar vycházejí sbírky textů Červený přízrak útočí (básně) a Zelený přízrak uléhá (próza)
2007 ilustruje knihu Tomáš Míky Deník rychlého člověka (Nakladatelství Argo)

Michal Singer je autorem démonickým. Období běsu se u něj střídají s obdobím hledání, to střídají období cestování a nacházení, aby se zase vrátil k eruptivnímu poryvu malířského nadšení i strasti, které vede k vytvoření nových cyklů. Michal Singer je autor, který se zmítá. Od cyklu k cyklu, proto jeho obrazy mají nepřehlédnutelnou tendenci se proměňovat. A proměňují se výrazně, i když základní rukopis s jeho nikdy neopadajícím temperamentem a tematické pole diváka nikdy nenechají na pochybách, že malba pochází z dílny Michala Singera. Natolik je to autor vyhraněný, a proto lehce rozpoznatelný.

Ovšem jeho cykly se od sebe výrazně odlišují. Od plošné malby olejem, která se vyznačovala hrou s kubistickými rysy, přešel Michal Singer k expresivním, až fauvisticky gradovaným malbám, od nich k pointilistické (plošné a posléze pastózní) verzi malby, přičemž především u krajin vtrhl na pole až gestického vyjádření, aby se vrátil k lazurnější formě, od níž zase někdy odbíhal k malbě s výraznou konturou a znakovostí. A nejen to. Od malby pospíchal ke grafice, především k litografii, od ní ke kresbě a koláži, která je prorostlá znakovitostí až komiksovou a nápaditostí hraničící s jihoamerickými indiánskými motivy, v nichž se odpoutává od figurálních motivů a v mozaikovité zkratce míří k výjevům až psychedelickým. Užité umění, mozaika jako dekorace interiérů a komiks jsou další výstupy, kterým se v rámci své práce Michal Singer věnuje.

Z uvedeného a vypočteného je znát, že Michal Singer je autor tak mnohovrstevnatý, produktivní a živelný, že mu nestačí nejen umělečtí souputníci, ale ani historici umění. Pokaždé, když se naskytne příležitost vstoupit do jeho ateliéru, setká se tam milovník umění, sběratel či kunsthistorik s přehršlí nových motivů zpracovaných posunutou singerovskou formou. Statičnost nebo dokonce okoukanost, nuda nebo dokonce vyčerpání formy či obsahu, se neslučují se značkou Singer. To, co je největší metlou řady autorů, nepřijde u Michala Singera v úvahu prostě do té chvíle, kdy bude tvořit. Jakoby ho totiž hnal démon  ̶  od jednoho poznání k dalšímu, od jednoho motivu k jinému, od jednoho stylového zákonu k opačnému. Ve skocích, kotrmelcích, překotně, ale i promyšleně. Dopředu.

Jeho umělecká tvorba tak svojí živelností až leká. Možná je to jeden z důvodů, proč je Michal Singer dodnes solitérem, kterého nenásledují autoři z generace mladší. Napojit se na jeho verzi umění (a v které fázi vlastně?) je totiž obtížné. Vyžaduje to vysokou míru snahy porozumět, neboť se v něm objevuje i řada významových odkazů, aluzí a skrytých kontextů (autor tak v sobě nezapře ani umělce slova) nebo schopnost intuitivně procítit. To je také nejzásadnější důvod, proč se Singerovo publikum dělí na dvě skupiny: tu, která mu beze slova rozumí a tu, kterou démon v něm, jeho divokost, děsí a odrazuje. 

 

Narychlo sepsaný projev Tomáše Míky o Michalu Singerovi přečtený u příležitosti vernisáže MS v Chrudimi 14. června 2010

S Michalem Singerem se znám od gymnázia. Jednou jsme se nudili na nějakém mejdanu a tak jsme si vypůjčili od hostitelky piáno a zobcovou flétnu, zavřeli se v pokoji a tři hodiny nepřetržitě hráli a vykřikovali, co nám slina na jazyk přinesla. Později se ukázalo, že Michal hraje na bicí a tak jsme, já už se saxofonem, hráli skladbu Vesmos a Kosmír v hospodě u letohrádku Hvězda na Bílé hoře. Málem jsme dopadli jako na témže místě protestantská vojska před 400 lety. Hospodská na nás zavolala policajty. Nicméně vše dopadlo dobře a založili jsme s Michalem a dalšími skupinu nazvanou Sdělovací technika podle časopisu, který jsem tehdy kolportoval a z kterého jsme rovněž čerpali některé naše texty, např. „Dr. Baur to vidí růžově“. Intenzivní školní rok 1980/81, kdy jsme už oba byli ze školy venku (Michal pracoval jako skladník v Řempu a já odešel po 1. ročníku z filozofické fakulty), jsme intenzivně hráli a vystupovali. V říjnu mě však odvedli na vojnu. Sice jsem všem avizoval, že tam dlouho nezůstanu, což se potvrdilo – po třech měsících hry na blázna jsem za něj byl konečně uznán – ale když jsem se vrátil do Prahy, Michal už kapelu rozpustil s tím, že se hodlá naplno věnovat malování. Bylo to rozhodnutí, které nesmírně ochudilo českou hudební scénu, zato však podle všeho obohatilo scénu výtvarnou.

Přeskočím zhruba deset let, kdy Michal topil v kotelně, maloval, účastnil se undergroundových výstav a studoval u svého spolukotelníka – Pavla Brázdy.

Po těchto deseti letech, kdy Michal Singer již pracoval v týdeníku Respekt jako výtvarný redaktor, měl tedy zajištěné dobré zaměstnání, byl obklopen většinou příjemnými, chytrými a vzdělanými lidmi, najednou přišel s tím, že z Respektu odejde a, tak jako když končil se Sdělovací technikou, důvodem bylo, že se chce naplno věnovat výtvarné tvorbě. Kdekdo, včetně mě, nad tím kroutil hlavou a říkal si, že to nemůže dokázat. Pravda, začátky byly krušné. Peněz moc nebylo, ale tenhle Sígr, jak začal své obrazy tehdy podepisovat, pracoval jako šílenec. Chrlil ze sebe obrazy jako na běžícím pásu, což neznamená, že byly špatné, ale že jich byla spousta. Spíše než k běžícímu pásu by bylo lepší Michala přirovnat k sopce.

V průběhu devadesátých let si začal získávat svými obrazy respekt nejen svých známých a kamarádů, ale i odborníků. Typické bylo, že když vychrlil desítky obrazů v jednom stylu, vrhl se na styl jiný – a když se v něm zdokonalil, opustil ho a šel dál za jiným. Takto to myslím dělá dodnes.

Pro mě je důležité, že ve všem, co dělá, ho poznávám takového, jaký byl a jak se výtvarně projevoval ještě na gymplu, když nás obveseloval svými komiksy o čínských poustevnících, mimozemšťanech a amerických gangsterech.

Co dál říct? Singer je Singer je Singer – aneb: Ceci n'est pas un šicí stroj.

 

 

Fotogalerie