Pavel Šmíd • Nevěsta v červeném domě

Středa 7. října v 16 hodin

Komentovaná prohlídka výstavy Nevěsta v červeném domě s malířem Pavlem Šmídem a kurátorkou Martinou Vítkovou. Procházka mezi obrazy s povídáním nejenom o tom, jak a proč malíř maluje velké či malé formáty a co z malby dokáže vyčíst divák. Popovídáme si také o současném malířství, o tradici a vlivu fotografie. Nepochybně dojde i na otázku: Jsme jako národ poslušní? Žili jsme někdy ve věku nevinnosti? A co o nás vyprávěji naše rodinná alba.

Vstup volný (na akci není nutná rezervace místa)

Nepovažuju malbu a obraz za součást jakéhokoliv kultu. Je to jeden z nejstarších prostředků komunikace a sdělení mimo jazyk a přesto, že není navázán na jazyk, dokáže být srozumitelný napříč epochami, náboženstvími, kulturami. Tečka.                                                  Pavel Šmíd

Pavel Šmíd je malíř myslitel, hledač, přemýšlí nad obrazy, které se v lidském společenství objevují a opakují, pátrá v nich po tom, co utváří jednotlivce a tím i lidstvo jako celek. Využívá fotografie, protože je specifickým druhem zrcadla jednotlivce a zároveň společenským obřadem. Rituály, jež fotografie zachycuje (nebo iniciuje), vystihují cosi univerzálního v našich životech. To, jak se člověk prezentuje na fotografii Pavla Šmída zajímá po malířské i filozofické stránce. Fotografické momentky, snímky batolat na matčině klíně, dorůstající děti u stolu s dortem a daným počtem svíček, s kolem, se sourozencem, v námořnickém oblečku, svatební fotografie, záběry z dovolené, z oslav (MDŽ) - všichni to v rodinném archívu máme, liší se jen sestřih a outfit.

Usměj se, podívej se na mě, řekni sýr! Byly by si naše životy tak podobné, kdyby nebylo fotografie a obřadu s ní spojeného? Je za onou uniformitou pouze snaha po dokumentaci a prezentaci? Není způsob prezentace spíše manipulací? Co o nás vypovídají rodinná alba? Je v nich náš život, nebo spíše to, jak jej chce vidět někdo jiný?

Chrudimskou výstavou se prolínají tři hlavní okruhy autorovy tvorby posledních let. RODINNÉ ALBUM, kde se Pavel Šmíd projevuje jako portrétista dějin, apoštol epochy, vystihuje nečekaná setkání. Druhým celkem je VĚK NEVINNOSTI, v němž malíř zkoumá dětství, minulost, hypotetický zlatý věk, v němž vzklíčil zárodek současného status quo. Třetím tématem je POSLUŠNOST vypovídající o samotě, o touze někam patřit, být přijat, o konformismu. O samotě v organizovaném davu, kdy se lidé chovají dohromady jako stroj.

Pokud chce malba představit člověka v přirozeném prostředí a pohybu, využívá témata rekreace a práce, obojí je součástí lidských životů. Prvním nápadným tématem Pavla Šmída byly sekretářky, ženy v černých sukních a bílých halenkách, které nikdo doopravdy nevidí. Později ho zaujalo dětství a téma různých vůdců. Na obrazech vždy rozpoznáme postavy, výjevy, momentky, věci, zdálo by se, že jde o malbu jasně figurální, ale ve způsobu, jak malíř klade barvy na plátno a jak využívá fotografie, vyvstává jakási neurčitost blízká abstrakci. Vůbec nejde o napodobení viděné reality, spíše o zviditelnění stavu vědomí. Obrazy jakoby přicházely do mysli skrze sítnici ve vlnách. A to přesto, že jde o výjevy ikonické a monumentální. Paralely můžeme hledat v neoexpresivní malbě německé a britské školy, u Gerharda Richtera, Neo Raucha, Francise Bacona.

Titulní obraz Nevěsta v červeném domě připomíná výjev z dramatu, a my víme, že Pavel Šmíd má k divadlu blízko. Barvy jsou vizuální kvalitou, a také symbolem. Víme, která znamená nevinnost, smrt, nebo vášeň. Zelená je síla života – na obraze je jí jen málo. Motiv nevěsty má v umění velkou tradici, ta Duchampova byla svlékána svými mládenci. Vidět nevěstu ve snu znamená nevyhnutelné změny. Pro lidské společenství je nevěsta darem, obětí, vyslancem.

Jiné inspirace jsou filmové, neboť biograf je zřejmě nejrychlejší a nejmasovější popkulturní kronikou toho, co hýbe lidskou společností. To je případ amerického snímku Martina Scorsese Věk nevinnosti. Pulitzerovou cenou ověnčený román Edith Whartonové, podle něhož film vznikl, je považován za sociálně-historickou, či sociálně-antropologickou studii obyvatel starého New Yorku. Kniha měla svůj předobraz ve stejnojmenné malbě Joshuy Reynoldse z konce 18. století. V krajině usazené dítě s mašlí ve vlasech a v bílém šatu se tak stává metaforou moderního věku ve svém zárodku. První úspěchy kapitalismu, železnice, továrny, práce pro přistěhovalce z Evropy a osvobozené otroky, nová morálka vycházející z průmyslové společnosti, to všechno mělo svůj rub, který poznamenává lidské osudy až dodnes. Prvotních otisků jsme se dosud nezbavili.

Kompozice, figury, výjevy na obrazech Pavla Šmída mají blízko k předmoderní akademické malbě. Akty, koupání, zahrady, to všechno jsou situace příznačné pro hédonismus a formální výboje malířů Williama-Adolpha Bouguereaua, Karla Vítězslava Maška, Vojtěcha Hynaise, Jakuba Obrovského nebo Maxe Švabinského. Jak se stalo, že rebelstvím v současné malbě už není černý čtverec na bílém poli, ale koupání, ten nejakademičtější z námětů salonní malby devatenáctého století?

Nahota klasické malby byla nadčasová, člověk byl zbaven povrchu, symbolů svého původu a vržen vichru světa napospas tak, jak byl zrozen, sám o sobě. Nahota na obrazech bývala exotická, lákavá, vzrušivá, sentimentální, pornografická. Taková ale na Šmídových obrazech není, je to nahota doby, v níž filozoficky převládal pozitivismus, prim hrála ověřitelná fakta. Odlesk světla na nahé kůži měl větší vypovídající kvalitu než nahý klín. V aktech v zahradě či u vodopádu je i cosi pastorálního, jakási bukolická selanka, rokokové Rousseauovské rebelantství Marie Antoinetty a odvěká touha po návratu do Ráje. Šmídův Amor připomíná olympijského Vraždícího Odyssea s oštěpem Jakuba Obrovského. Teta Květa je mlhavou erotickou představou.

Zásadní je téma poslušnosti. Respekt k pravidlům je pro lidskou společnost a její kooperaci dost podstatný, poslušnost ovšem předpokládá vůdce. Vychovávají nás rodiče k tomu, abychom přežili ztraceni v davu? Opakující se motiv v oblečení figur má v obraze nejen estetickou, ale i podivně zneklidňující funkci. Stejně jako obličej, který na obrazech nechybí, jen je malířsky zcela přeskládán, je informací vyplňující prázdné místo, na němž si lze představit cokoliv. Intimita v obrazech není individuální, ale jaksi obecná. Šmíd vybírá momenty, kdy se pravidelné formace rozbíjejí, kdy muži (vojáci) nekoordinovaně rozčeří vodní hladinu, a dítě tančí v dešti… Pohlíží do minulosti v době, kdy svobody už zase nejsou zcela samozřejmé, projevuje se obecná neschopnost rozpoznat kořeny zla. Jde tedy nakonec o nejstarší otázku lidstva: Kdo jsme, odkud jsme přišli a kam kráčíme…

Martina Vítková